Tate Farmhouse

Statek, kde žila Malia se svými rodiči a mladší sestrou, teď už jen s otcem a jejich psem.

(Celou cestu se dívala z okénka a vyhlížela jejich dům. Cesta trvala trochu déle, protože jejich dům nebo spíš statek je dál od centra a spíše blíž k rezervaci. Když konečně přijedou k domu a šerif zaparkuje na příjezdové cestě, chvíli se jen dívá na dům. Čekala, že je bude její otec vyhlížet, ale nebylo tomu tak. Nikde ho neviděla, tudíž musí být uvnitř domu. Vystoupí z auta a čeká než to samé udělá taky šerif. Nechtěla jít sama na verandu a čekat než se její otec objeví ve dveřích. Když konečně šerif vystoupí, pomalu se s ním rozejde na verandu. Čím blíže je od vchodových dveří, tím více je nervózní. Srdce jí bije jako o závod, má pocit jako by jí snad mělo každou chvíli vyskočit z hrudi. Najednou zpoza domu vyběhne pes a zastaví se těsně před Maliou a šerifem. Dívá se na ně s vyceněnými zuby a štěká. Stejně jako ona si chránila své teritorium, tak on dělá to samé. Při pohledu na psa se Malia zastaví. Do teď si vzpomíná, jak strašně chtěla psa a její otec byl proti, ale i přes to si ho vydupala a její otec koupil štěně. Nedlouho potom se stala ta nehoda a jejímu otci zbyl už jen Apollo. Na jednu stranu mu aspoň zbyl někdo, když jeho žena a dvě dcery umřeli nebo tak si to aspoň myslel a všichni ostatní také, až se nakonec včera ukázalo, že Malia je naživu. Udělá pár kroků k němu a klekne si na zem, opatrně a pomalu k němu natáhne ruku, aby si jí mohl očichat, což vzápětí taky Apollo udělá, ale stále má vyceněné zuby. Po chvíli přestane cenit zuby a zavrtí ocasem. Malia se usměje a pohladí ho po srsti.) Taky si mi chyběl (Zvedne se opět ze země a pokračuje v cestě na verandu, teď už i s Apollem, který se drží u ní. Zastaví se až těsně před dveřmi na verandě a čeká jestli vyjde otec sám, protože štěkot Apolla musel zaregistrovat i zevnitř.)

*Zatiaľ čo jeho otec šiel s Maliou k verande, on len vystúpil z auta, o ktoré sa oprel a prekrížil si ruky na hrudi. Dúfal, že to bude niečo, ako prvé stretnutie dvoch naozaj blízkych ľudí v nejakom filme, takže si padnú do náruče a všetko sa bude zdať tak, ako má byť. Aj keď život nie je žiadny film, teda pri posledných troch dňoch má pocit, akoby bol, pretože už stráca pojem od toho, čo je reálne a čo nie. Dokopy o tom, čo všetko pobehuje vonku nevedel ešte nič, len to, že jeho najlepší priateľ je najskôr vlkodlak a Aiden je vlkodlak s červenými očami, ktorého vrčanie premieňa kojotov v dievčatá. V jeho živote proste úplná fantasmagória. Áno, dúfal, že sa konečne pohne vpred jeho život bude iný, ale nie úplne v tomto zmysle. Vlastne všetko zostalo skoro pri starom, až na Scottove zažiarenie, jeho interakciu s dievčatami, ktorá bola pred tým nulová a samozrejme kopec nadprirodzených blbostí, o ktorých si pred dvoma dňami ešte myslel, že nie sú reálne.
Sledoval chrbát svojho otca aj Malie, ktorí kráčali smerom k domu, keď zrazu spoza neho vybehne nejaký pes, ktorého štekot preruší tok Stilesových myšlienok. Postáva pred nimi a cerí na nich zuby. Malia by ho mohla poznať, nevyzeral ako žiadne šteňa, ktoré si jej otec zaopatril pred pár mesiacmi. Ale mohlo to byť aj po tom, čo mu zomrela rodina a on na celom tom statku osamel, teda predpokladal, že to tak bude, ale nevylučoval možnosť, že by jej otec nespoznal nejakú novú ženu. Túto alternatívu Malií veľmi neželal, skôr by jej tam bolo lepšie len s otcom, než s nejakou ďalšou celkom neznámou osobou, na ktorú by si musela zvykať. Každopádne pes do pár sekúnd celkom skrotne a Stiles len s poloúsmevom na perách sleduje, ako sa k nemu Malia skláňa a pohladí ho po srsti. Nepočuje, čo hovorí, ale je si istý, že ten pes ju pozná, takže jej tu presa len bude niečo domáce. Keď vyjdu aj so psom na verandu, tak sa šerif pozrie na Maliu a radšej zazvoní, ak by ich ešte jej otec nepočul, aj keď si myslel, že sa objaví každú chvíľu a nakoniec to tak aj naozaj bolo. Šerif ledva stihol odlepiť prst zo zvončeka, keď sa v dverách objavil muž približne v jeho veku, v károvanej košeli a neveriackym výrazom na tvári. Akoby videl ducha, obzeral si Maliu zo všetkých strán. Najskôr vyšiel von na verandu len kúsok, akoby sa bál, že keď pristúpi bližšie, tak jeho dcéra zmizne. Myslel si, že je mŕtva a teraz stála priamo pred ním o celých osem rokov staršia.* Malia...*Vyšlo mu z úst tichým hlasom, než sa pohol celkom k nej a zabalil okolo nej ruky, akoby ju už nikdy nechcel pustiť. Jeho rodina bola mŕtva, myslel si, že je mŕtva, ale nebola. Jeho dcéra žila, ona žila...*

(Když se ve dveřích objeví její otec, začne jí srdce bít ještě silněji než předtím, i když si myslela, že víc to snad už není možné. S očekáváním se podívá na otce a nadechne se, že něco řekne, ale otec jí předběhne tím, že jí osloví. Kývne hlavou a na tváři se jí vytvoří úsměv a do očí jí vyhrknou slzy. Vrhne se mu do náruče v ten samý moment, co on se k ní přiblížil a objal jí.

Silně ho stiskne a položí si hlavu na jeho rameno. Slzy jí stékají z očí přímo na jeho košili. Neví jestli to jsou slzy radosti z toho, že vidí svého otce nebo snad slzy smutku, protože svou sestru ani matku takhle nikdy objímat už nebude, protože je zabila a následně chtěla i sežrat. Zavře pevně oči a stiskne otce ještě silněji, ale hned zas stisk povolí, protože by mohla vynaložit více síly než je u dívky jejího věku možné. Teď, když je po osmi letech opět v náruči svého otce, je opravdu ráda, i když ze začátku chtěla utéct zpět do lesa a i poté, co si vzpomněla na všechno chtěla utéct. Teď už takové myšlenky nemá. Je opět doma a cítí se bezpečně. Po chvíli se od otce odtrhne a podívá se na šerifa, na kterého se vzápětí podívá i její otec s upřímně děkovným pohledem.) Děkuji šerife, ani nevíte, co to pro mě znamená, že jste mi přivedl zpátky mojí dceru. (I jemu se nahrnuli slzy do očí. Pořád nemohl uvěřit tomu, že jeho dcera je naživu. Po celých osmi letech měl zpátky konečně jednu ze svých dcer a cítil se konečně opět živý a šťastný. I když svou ženu a mladší dceru už nikdy neuvidí, protože jsou s jistotou mrtvé a nehrozí, že by se čirou náhodou také objevily v lese, měl zpátky aspoň jednu dceru a to pro něj znamenalo víc než cokoliv na světě. Možná by se měl ptát, kde celých osm let byla a co se stalo nebo snad jak to, že se najednou objevila, ale nic z toho ho teď nezajímalo. Zajímal ho jen fakt, že Malia je živá, zdravá a zpátky doma.)

*Celú scénu na verande sleduje Stiles od policajného auta svojho otca s úsmevom na perách a spokojným výrazom na tvári. Nevedel by si predstaviť, žeby sa celý ten chaos mohol z toho všetkého skončiť nakoniec lepšie. Bol rád, že Malia teraz mohla byť so svojím otcom, ktorý bol očividne rád za celý svet, že znovu vidí svoju dcéru, že žije. To teraz bolo dôležité. Vydýchne nadbytočný vzduch z pľúc a mierne pokýva hlavou z hora nadol. Celá dráma je konečne za ním. Aspoň vidí, že problémy sa naozaj dajú riešiť, aj keď Malia sa z toho bude dostávať ešte dlho, dôležité je však, že sa z toho dostane, teda snáď, ak sa znovu nezačne nečakane meniť. Dúfal, že nie a aj, že nájde svoje šťastie a život, aký jej bude vyhovovať.
Šerif na slová jej otca len kývne hlavou a zopne pery pevne k sebe.* Je to moja práca...Práca, ktorú mám rád. *Prenesie obvyklú frázu, ale za to pevne upiera pohľad rovno na nich. Dcéra sa po ôsmych rokoch vrátila domov k svojmu otcovi. Príbeh so šťastným koncom, teda...Aspoň si to myslel. Nakoľko teraz bolo nevhodné hovoriť o nejakých formalitách a podobne...A každopádne si myslel, že si majú dosť, čo povedať alebo by si aspoň zaslúžili byť po tých rokoch samí, tak sa rozhodol, že všetky úkony, ako jej prípadné navštevovanie psychológa, pretože by z toho všetkého mohla mať traumy a doktora, kvôli spomienkam, nechá na telefonát alebo si jej otca proste zavolá v priebehu najbližších dní na stanicu. Teraz to nebolo dôležité, nie teraz.
Stilesove oči sa stretli s očami jeho otca, pričom sa na seba obaja mierne pousmiali spokojní s vývojom situácie.* Hlavné je, že je v poriadku a máte ju znovu doma. *Povie nakoniec, keď sa znovu otočí k jej otcovi, pričom prehodia ešte pár slov, než šerif len kývne hlavou, pousmeje sa na Maliu a vykročí späť k autu. Stiles tam stojí až dokedy jeho otec nepríde celkom priňho.* Aj napriek všetkému, nerátaj s tým, že zajtra nepôjdeš do školy...*Prenesie k nemu otec a pomaly začne nasadať do auta.* To znie ako šikanovanie...*Odvfrkne naoko dotknuto, pričom si nasadne na sedačku hneď vedľa neho a ešte raz sa pozrie z okna na celý dom, pred tým než začuje zvuk motora a obraz pred ním sa mierne rozmaže. Bol už vážne, vážne, vážne unavený.*

(Malia upírá svůj pohled na šerifa a poté se podívá zase zpátky na otce a usměje se. Nemyslela si, že bude tak šťastná, že je opět doma u svého otce, který byl zjevně taky šťastný a skoro neměl slov. Čeká než oba dva dohovoří a pak otočí pohled znovu na šerifa a též se na něj pousměje. Dívá se poté, jak odchází a na malý moment se ještě podívá na Stilese, který celou dobu stál přímo u otcovo služebního auta. Když oba dva pak nastoupí do auta, sleduje pohledem, jak odjíždějí dokud se jí nevytratí z pohledu a až poté se obrátí zpět na otce. Její otec jí hned na to zavede do domu, sednou si na gauč v obýváku a začne se jí ptát zda něco nepotřebuje nebo snad jestli se necítí nějak nemocně. Odpoví mu, že je naprosto v pořádku a zdravá a že se nemá čeho bát, protože byla v nemocnici a vyšetřovali jí a i doktoři potvrdili, že je naprosto v pořádku. Malia si skousne ret a přemýšlí jestli mu má říct pravdu o tom, že se jí vrátila paměť nebo mu to snad tajit. Nakonec se rozhodne, že řekne aspoň poloviční paměť. Začne mu vyprávět, jak jí našla Lydia a Aiden v lese, samozřejmě mu řekne historku, kterou použila i Lydia. Na nic si nepamatovala a byla hodně zmatená a dezorientovaná. Když se pak konečně zjistilo, kdo je a ona si přečetla složku z doby, kdy zmizela, vrátila se jí paměť, ale jen částečně. Nepamatuje si naprosto nic od té nehody. Ví jen to, že po cestě domů s matkou a sestrou sjely z cesty a vybourali se. Když se probrala, byla naprosto v šoku a uviděla u auta kojota. Bála se, takže co nejrychleji vylezla z nabouraného auta a utekla. A pak si jen pamatuje, jak bloudí lesem a narazí na Lydii a Aidena, který pak zavolali policii a sanitku. Když se jí otec zeptá, jak to že mu šerif zavolal až dnes, když jí našli včera, odpoví mu, že utekla z nemocnice, protože se necítila bezpečně a stále byla zmatená a v šoku. Nakonec její otec kývne, pousměje se a opět jí obejme. Řekne jí, že tohle všechno už je jedno, protože je konečně zpátky doma. Znovu se jí zeptá, zda něco nepotřebuje a ona jen zavrtí hlavou a odpoví, že si chce jen odpočinout.
Zvedne se z gauče a odejde do koupelny, kde si dopřeje hodně dlouhou sprchu. Mezitím jí otec do koupelny odnese jedno ze svých triček, protože veškeré její oblečení dal už dávno na charitu a i kdyby si ho nechal, tak by jí už nebylo. Vyleze ze sprchy, osuší se a oblékne si to triko. Poté odejde do svého pokoje, který sdílela se svou sestrou. Překvapí jí, že všechno v pokoji z§stalo při starém a absolutně nic se nezměnilo, až tedy na to, že ve skříni není žádné oblečení. Ale i tak jí připadá, jako by snad tenhle pokoj nikdy neopustila. Usměje se při tomhle zjištění a otočí se ke dveřím, když zaslechne kroky. Podívá se na otce, který stojí ve dveřích a usmívá se upřímně. Opravdu je naprosto štěstím bez sebe, že Malia je živá a zpátky doma. Malia přejde k posteli a lehne si do ní, přikryje se dekou a zavře oči. Během několika minut usne, nevěděla ani, že je tak unavená dokud nezavřela oči. Její otec ještě hodně dlouhou dobu stojí ve dveřích a pozoruje jí. Nakonec odejde do kuchyně a udělá si jídlo. Pak jí kontroluje snad každou hodinu, zda je opravdu stále v pokoji a nezmizela mu zase. Bál se, že by se snad podíval do pokoje a ona tam nebyla.)

(Po několika hodinách se probudí, zrovna když její otec stojí ve dveřích a pozoruje jí, jak spí. Lehce otevře oči a podívá se na něj. Je naprostá tma, takže nemohl nic vidět. Opět oči zavře a za nějakou chvíli zas usne. Je vážně dost unavená.
Otevře oči a před sebou spatří svou matku. Obě dvě právě stojí před autem ve městě a kvůli něčemu se hádají. Nerozpozná slova, které jí její matka říká, ale za to dost zřetelně pozná slova, které vyjdou z jejích úst. Přeji jsi, aby jste byli všichni mrtví. Podívá se na ní s nenávistí v očích a pak mlčky nastoupí do auta. Založí si ruce na hrudi a kouká před sebe. Její matka nastoupí též do auta a rozjede se zpátky domů. Malia se dívá okénkem ven a pozoruje měsíc na obloze. Měsíc je právě v úplňku a na cestu vrhá dost světla. Po nějaké chvíli se dostanou na silnici, která vede rezervací. S Maliou se najednou začne dít něco zvláštního. Cítí neuvěřitelnou bolest v dásních a když si sáhne na zuby, ucítí, že tesáky má větší a ostřejší než kdy dříve. Najednou ucítí bolest pod nehty. Podívá se na své ruce a místo nehtů, zaznamená drápy. Začne křičet a vyděšením máchne rukou směrem ke své matce, která se na ní vzápětí otočí a schytá od ní ránu do obličeje. Pustí volant a auto se najednou začne řítit přímo hluboko do lesů. Převrátí se a skončí hluboko v lese, převrácené vzhůru nohama. Proběhlo to, tak rychle, že Malia ani skoro nezaznamenala, co se stalo. Když je auto konečně v klidu a ona cítí, že je naprosto v pořádku a nic se jí nestalo, otočí pohled na svou matku, která vypadá až hrozně klidně a teče jí krev snad všude po těle, otočí se dozadu na svou sestru, která vypadá hrozně. Všude po těle jí teče krev a všude má otevřené, velké rány, jakoby se snad o něco pořezala. Otočí zas pohled na svou matku a až teď zaznamená, že její tělo je roztrhané. Chce jí přejet po těch ranách prsty, ale uvidí svoje drápy a lekne se. Najednou si uvědomí, že to nejsou řezné rány, ale že ona je svými drápy roztrhala. Svůj pás přetrhne drápy a dopadne na střechu auta zevnitř. Pak se rychle dostane z auta a utíká, co nejrychleji může hluboko do lesů. Zastaví se až, když začne svítat a to už běží po všech čtyřech a je z ní kojot.
Vzbudí se celá zpocená, trhaně se nadechne a prudce se posadí na posteli. Snaží se uklidnit, ale moc dobře jí to zrovna nejde. Apollo se jejím rychlým vzbuzením, také vzbudí a přeleze si z jejích nohou až přímo k ní. Začne kňučet a olizovat jí obličej. Odstrčí ho a vstane z postele. Triko svého otce si uváže těsně nad pas a pak začne prohledávat potichu celý pokoj. Nakonec najde nějaké kraťasy, které nejspíš patřili její matce, ona si je vypůjčila a pak schovala, aby je nikdo nenašel. Oblékne si je, obuje tenisky té policistky a vyjde ven, kde prší, tak silně, že normální člověk by zas zalezl dovnitř a počkal až déšť přejde. Ale ona není zas tak normální člověk. Pomalu zamíří pryč z verandy směrem k lesu. Projde kolem plotu a vejde do lesa, kde se rozběhne a běží ani neví kam. Najednou za sebou uslyší nějaký zvuk, otočí se a zahlédne za sebou Apolla, který se nějakým způsobem dostal z domu a běží za ní. Zavrtí hlavou a lehce se usměje. Přidá rychlost a běží, jak nejrychleji může. Apollo se pořád drží za ní, i když teď je o něco dál za ní.)

(U domu už zpomalí na normální chůzi. Vyjde po schodech na verandu a vejde dovnitř. Uslyší nějaké zvuky z kuchyně, takže její táta už je vzhůru, jak se obávala. Dojde do kuchyně a podívá se na otce, který k ní hned otočí zrak) Malie, bože kde jsi byla? Měl jsem o tebe strach. Probudil jsem se a ty jsi nebyla ve svém pokoji, Apollo taky nikde. (Podívá se na ní ustaraným pohled, přejde k ní a začne si jí prohlížet zda je opravdu v pořádku, pak jí rychle obejme a vydechne. Bál se, že to snad byl jen sen, že se vrátila a dneska se probudil a ona nikde) Byla jsem se proběhnout a Apolla jsem měla sebou. Probudila jsem se časně ráno a nemohla usnout. Promiň, měla jsem ti nechat vzkaz nebo něco. (Omluvně se na něj podívá a poté ho taky obejme. Nenapadlo jí, že se bude až tak strachovat. Vždyť sama přežila osm let, tak proč by najednou neměla být v pořádku po jedné strávené noci v rezervaci, i když její otec si myslel, že tam strávila jen dnešní ráno a ne celou noc. Odtáhne se od něj) Dojdu si usušit vlasy, po cestě jsem zmokla. (Otočí se a odejde do pokoje. Sundá ze sebe mokré oblečení, ve kterém do teď mrzla a je jí zima pořád. Položí kraťasy i triko na topení, aby uschlo a odejde si rozčesat a vysušit vlasy. Na chvíli si pak sedne na postel a zabalí se do deky, protože ta zima, kterou cítí neustává, i když venku zase taková zima není, i když prší.
Mezitím zavolá šerif jejímu otci a řekne mu, co mu chtěl říct už včera, ale nepřišlo mu to vhodné. Dá mu kontakt na terapeutku, která pracuje v psychiatrické léčebně v Eichen domě a ještě na lékaře, aby Maliu ještě jednou pořádně prohlédli, jestli snad ztrátu paměti nevyvolalo nějaké zranění.
Po nějaké době jí konečně oblečení uschne, takže si ho opět oblékne. Mohla by si sice vzít na sebe Lydii oblečení, ale zaprvé páchlo pivem a zadruhé na sobě nechtěla mít cizí oblečení a chtěla jí ho, co nejdříve vrátit, aby jí snad nebyla kvůli tomu nějak dlužná. Vezme to triko a kalhoty a odnese to do koupelny. Začne zkoumat pračku. Absolutně nemá zdání, jak jí nastavit a na jaký režim by snad měla dát prát tyhle věci. Do koupelny vstoupí její táta a oznámí jí, že by si měli promluvit. Malia kývne a posadí se na vanu, podívá se na otce. Přijde jí jinej, než jak si ho pamatuje. Víc utrápený a zničený žalem.) Volal mi šerif. Chce, aby se na tebe podívala jen terapeutka a trochu si s tebou promluvila kvůli tomu všemu. Ale pokud ti to je vyloženě nepříjemné, tak tam za ní rozhodně nemusíš.
(Zarazí se, když řekne, že by si měla promluvit s terapeutkou. Jako proč? O čem by si s ní povídala? Jak zabila svou matku a sestru, protože se o úplňku proměňovala v kojota? Koukala by na ní, jak na blázna a šoupla někam do karantény. Nakonec, ale lehce zavrtí hlavou) To je v pořádku tati. Můžeme tam zajet a já si s ní promluvím. Aspoň to budu mít za sebou a nikdo to po mě už nebude chtít. (Pousměje se a zvedne se, přejde zase k pračce) A teď mi vysvětli, jak tohle sakra funguje?
(Dívá se na ní a přemýšlí. Nemůže přijít na to, jak se asi cítí. Nedává na sobě vůbec nic znát a on pak neví, jak se cítí jeho dcera. Neví jestli je chyba u něj nebo se Malia tak uzavřela, že nechce projevovat nějaké známky citů, aby jí nikdo neublížil. Když Malia souhlasí, že tam zajedou, tak jen kývne a lehce se usměje. Pak jí vysvětlí, jak zacházet s pračkou a odejdou společně do kuchyně, kde se nají. Její otec rovnou zavolá té terapeutce a domluví se, že tam přijedou už dneska. Pak odejde do ložnice, kde se převlékne a vezme Malii jednu svou košili, což mu připomene, že by měli jet někam nakoupit. Malia si košili od něj vezme a převlékne se do ní. Uváže si jí nad pas a pak si ještě oblékne jeho černou mikinu s kapucí. Jelikož je její otec větší a statnější než ona, je jí mikina o dost větší, tak že skoro nejde vidět, že má na sobě nějaké kraťasy. Společně pak vyjdou ven a nastoupí do auta, rozjedou se do Eichenova domu. Malia celou cestu mlčí, opírá si hlavu o ruku a dívá se z okénka. Zajímalo by jí na co se jí asi bude ta ženská ptát.)

(Přijedou domů už docela pozdě, venku se už setmělo a tady na statku už je neproniknutelná tma, světlo vychází jen skrz okna domu. Malia odejde do pokoje, kde si začne vybalovat věci, které dnes koupili. Není toho opravdu moc a je jí jasné, že v nejbližší době bude muset zajít na další nákupy, ale na několik dní to bude stačit. Když má všechno vybalené a poskládané ve skříni, odejde do kuchyně, kde to voní jídlem. Ani si neuvědomila jaký má hlad, dokud neucítila jídlo. Posadí se ke stolu a otec před ní položí talíř s lívanci. Dala by si radši nějaké maso, ale i tohle bude stačit. Usměje se na otce a poděkuje. Lívance má snězené během chvíle až to jejího otce překvapí. Pokrčí rameny) Měla jsem vážně obrovský hlad. (Její otec se jen usměje a pokračuje v jídle. Má radost z toho, že jí normálně. Znamená to, že by mohla být v naprostém pořádku, i když ta doktorka si to asi nemyslí, když jí řekla, aby přišla zase v pondělí. Když dojí i on, tak sklidí nádobí. Malia se zvedne od stolu s tím, že se jde umýt a spát. Zítra by měli zajít do školy a pak k tomu doktoru, i když k doktoru může zajít až v pondělí. Odejde se tedy umýt, převleče se do nového oblečení na spaní. Pak odejde zas do koupelny, vyndá z pračky Lydiino oblečení a pověsí ho na sušák. Pak vyjde na chvíli zadním vchodem ven. Na terase uvidí nějaké malé kovové klece, přejde blíž a zjistí, že to jsou pasti na myši. Otec je sem určitě dal, když zaznamenal kojota blízko domu, jí blízko domu. Sesbírá je z terasy a pak vyhodí u sebe v pokoji do koše. Sice chodila jen ona sem k domu, ale jestliže tady blízko žijí nějaký kojoti, nechce je obírat o potravu. Pak si konečně lehne do postele a zavře oči. Snaží se usnout celou hodinu, ale nejde jí to. Nakonec opět oči otevře a kouká do stropu. Její otec jí zas chodí kontrolovat každou hodinu a tentokrát zůstal u ní v pokoji sedět v křesle a tam nakonec usnul. Povzdychne si, když ho tam uvidí. Tak moc se o ní bojí a přitom netuší, že ona je zatím, proč je její matka a sestra mrtvá. Tohle jí přivádí k šílenství. Její otec na ní hledí jako na zázrak, ale ona se tak rozhodně necítí. Takhle zůstane hledět na svého otce až do svítání. Když zaznamená první sluneční paprsky, zvedne se z postele, převlékne a odejde ven se opět proběhnout. Aspoň jednou za den se cítí normálně, bez viny a volně. Když se vrátí domů, tak její otec pořád spí. Nechce ho budit, tak odejde do kuchyně, hledat nějaké jídlo. Otevře ledničku, ale pohled jí padne na skoro prázdnou flašku whisky. Její otec nikdy nepil a najednou tady má flašku whisky. Musel začít pít po té nehodě. Tenhle fakt jí dodá ještě větší viny, než kterou cítila předtím. Zhluboka se nadechne a odejde do pokoje. Oblékne si kalhoty, triko s dlouhým rukávem, přes to si oblékne dlouhou mikinu s kapucí a obuje si kotníkové boty bez podpatků. Vezme si kabelku, kterou si koupila včera, dá si do ní papíry, které dostala včera od doktorky, pak věci, které jí půjčila Lydia. Odejde do kuchyně a napíše otci vzkaz, že jde do školy. Když už chce vyjít z domu, uslyší za sebou kroky. Otočí se a podívá se na otce) Kam jdeš? (Podívá se na ní tázavě a pak na hodiny. Zjistí, že už je skoro poledne) Jdu do té školy a vrátit oblečení Lydii. (Její otec kývne na pochopení, odvezl by jí do té školy, ale prospěje jí, že bude sama v přítomnosti mladých lidí. Řekne jí ať počká a odejde do kuchyně pro peněženku. Vrátí se a podá Malii kreditní kartu.) Kdyby sis potřebovala ještě něco koupit. Hotovost bohužel žádnou nemám. (Malia se pousměje a pak vyjde z domu, zamíří do města)

(Včera přišla domů celkem brzo vzhledem k tomu, že měli v obchodě zavřeno, ale aspoň si zařídila tu školu, když už nic jiného. Táta se jí zeptal hned, jak to šlo a jestli už poznala třeba nové lidi. Malia si tiše povzdychne, ale odpoví mu, že Lydia jí seznámila s nějakýma dvěma holkama, ale nezdáli se jí zrovna ten typ se kterými by se chtěla bavit. Když odejde pak do svého pokoje, zarazí se hned ve dveřích. Měla pocit, jako by snad vešla úplně někam jinam. Místo dvou postelí tam byla teď jedna velká postel, skříň byla také nová a o mnoho větší a přesně ladila s postelí. Měla i nový stůl na kterém teď stál úplně nový notebook a vedle něho dotykový mobil. Přejde ke stolu a přejede rukou po tom notebooku a vezme si telefon. Otočí se, když uslyší nějaké kroky. Usměje se na tátu a poděkuje mu. Vystačila by si i se starým nábytkem, ale tohle bylo něco nového a lepšího. Měla pocit, jako by konečně byla doma, protože tohle vše bylo její. Když se dokochala, tak už byl večer a ona se šla opět proběhnout do rezervace.
Ráno vstala, šla se proběhnout zase. Když dorazila domů, vysprchovala se a šla se nasnídat. Celý zbytek dne jí pak otec učil, jak používat mobil a notebook. Sice s tím neuměla pořád dokonale, ale základy uměla. Věděla, jak napsat smsku nebo někomu zavolat, i když v kontaktech vlastně měla jen tátovo číslo a pak čísla na policii, záchranku, hasiče a do školy. K večeru pak šla do města, koupit si konečně nějaké další oblečení a věci do školy.)