Rezervácia

Běží, co jí nohy stačí a Apollo se pořád drží za ní. Je opravdu rychlá, když se soustředí a teď se soustředí jen na tom, aby bylo co nejrychleji a nejdál od svého domu. Nemůže se znovu podívat do očí svého otce a předstírat, že se nic nestalo. Nesnáší ten pocit, i když to byl teprve první den, kdy se mu podívala do očí a lhala, ale ten sen nebo spíš vzpomínka... Vyvolalo to v ní opět ten pocit viny, který nemohla překovat. Kroky jí zavedou až k vraku jejich auta. Tam se zastaví a zadívá se na auto. Přejde blíže k němu a začne si ho prohlížet, přejede rukou po škrábancích na autě. Apollo jí mezitím stačil dohnat a teď stojí vedle ní. Stále se dívá na to auto a obhlíží ho z každé strany. Opět se jí vybaví vzpomínka na tu noc. Udělá se jí špatně, až na zvracení. Ne, nemůže se dívat na tohle auto a nemůže si dokola opakovat, co se stalo. Znovu se rozběhne a běží přímo do jeskyně, kde žila jako kojot. Je to vlastně kousek, takže neběží, tak dlouho. Když tam doběhne, tak už je mokrá na kost a klepe se zimou, jako by nestačilo, že jí je zima i normálně, ještě se rozhodne běhat po rezervaci v tomhle lijáku. Rozhlédne se tam, začne zhluboka dýchat a snaží se uklidnit. Pocit na zvracení jí už přešel. Poté si lehne na zem, kde lehávala a zavře oči. Vedle ní se stulí Apollo a oba poté opět usnou.)

(Ráno se vzbudila s Apollem v jeskyni, celá rozlámaná z té země. Když byla kojot, tak jí tvrdá zem rozhodně nevadila, ale teď jí boleli záda z té země až to nebylo hezké. Poté vyšla z jeskyně a zjistila, že ještě lehce prší. Chvíli tam jen stála a dívala se na místo, který osm let nazývala domovem. Po chvíli jí oklepala šílená zima a radši se vydala směrem k domu, doufajíc, že její otec bude stále spát. Po nějaké době chůze, jí záda přestali bolet, tak se opět rozběhla a běžela, co nejrychleji zpátky ke statku. Apollo se jí držel v patách, jak jen mohl, ale Malia byla rychlejší. Milovala ten pocit, když běžela. Dokázala si při běhu vyčistit myšlenky, cítila se volně a jako by snad mohla utéct každému problému na světe. Pomalu se blížila k domu, tak zvolnila tempo, kdyby náhodou její otec byl venku a mohl jí vidět, jak neobvykle rychle běží na člověka)

*Rovno z domu rýchlo beží do rezervácie,čo jej dych stačí. Je to dosť ďaleko takže nechápe,čo ju to napadlo. Nechcela ísť do školy,ani zostať doma a toto bol asi najlepší nápad. Teda asi práve nie najlepší,vzhľadom na jej astmu. Prejde k jednému stromu,pri ktorom sa zastaví,aby nabrala dych. Oprie sa oňho chrbtom,skĺzne dolu a posadí sa.*

*Když přijde k rezervaci, tak prvně přemýšlí jestli tam jít. Rozhodne se nakonec tam jít. Co se jí může stát? Je přece Kitsune. Vejde, dá si ruce do kapes a porozhlíží se všude kolem.*

*Srdce jej stále bije ako o život a ťažko sa jej dýcha. Ruky si položí do lístia a v tom započuje nejaké šuchotanie. Trochu sa preľakne a pomaly sa postaví,pričom si pomôže rukami zapretými o strom.*Haló? Je tu niekto?*Povie trochu vystrašene a opráši si mierne svoje oblečenie od listov,ale z miesta sa ani nepohne.*

*Když něco uslyší, tak se ihned podívá za hlasem. Jde potichu po hlasu. Když uvidí nějakou holku opřenou u stromu, která měla ruce v listí a nevypadala zrovna moc dobře, tak k ní přiběhne, klekne si k ní a dá jí ruku na záda* Jsi v pohodě? *ustrašeně se na ní dívá*

*Pozrie sa na dievča ktoré k nej pribehlo a rukou si prehrabne vlasy. Prehliadne si ju a trochu sebou cukne keď sa jej dotkne. Je divné,že jej vlastne chce pomôcť. Pravdepodobne ju zo školy nepozná,inak by sa jej smiala tiež.*Som v poriadku. Celkom.*Kývne hlavou a ruku si priloží na hruď. Dych sa jej už celkom spomalil,čo je dobré. Asi by nemala toľko behať.*

*Přisedne si k ní a ruku dá od ní pryč. Chvilku jí jen tak sleduje* Ty.. ty si astmatička? *pozvedne obočí* Neměla by si chodit sama v lese. Ještě k tomu když se ti děje tohle *ukáže na ní* Mimochodem jsem Kira *pousměje se na ní* Vážně si v pořádku?

*Znovu sa oprie o strom a pozerá sa rovno pred seba,keď znovu počuje,ako jej niečo hovorí.*Áno,som.*Prikývne a nohy si stiahne k brade,pozrie sa na ňu.*Potrebovala som sa prebehnúť. Trochu som to prehnala.*Pousmeje sa a potom sa zadíva do zeme.*Jasné,som. Erica.*Trochu nesmelo povie a ruky si položí na kolená.*

Těší mě. *pousměje se na ní* Ty chodíš tady do školy? *zeptá se jí s pozvednutým obočím*

Mňa tiež.*Prikývne a usmeje sa. Kira sa jej celkom pozdáva. Teda možno je to preto,že sa s ňou baví. Veď jediný s kým sa kedy trochu bavila,bol Isaac. On bol na ňu dosť milý a to sa často u niekoho nestáva.*Áno,bohužiaľ.*Druhé slovo si povie skôr pre seba a usmeje sa na Kiru.*Čo ty? Ešte som si ťa tam nevšimla.

Bohužel? *Vážně se jí zeptá. Celkem jí zajímá proč se Erice na jejich škole nelíbí.* Já.. no já tu jsem nová.. *pokrčí rameny* Já nejsem moc ten tip člověka co hned zapadne *poví a sleduje Ericu*

To ja nie som taktiež. Chodím už do tejto školy nejaký ten čas,ale nikdy som nezapadla. Nemám kamarátov,pretože sa so mnou nikto nechce baviť kvôli tomu,aká som. Všetci sa mi len smejú,takže chodenie do školy pre mňa nie je práve najpríjemnejšie.*Rýchlo jej to zhrnie,trochu sa usmeje a pomaly sa postaví na nohy.*

Já jsem měla plno kamarádu na bývalé škole. Ale tady.. tady taky nějak moc nezapadám.. *poví. Když začne mluvit, že se jí všichni smějí, tak jí jí začíná být celkem líto* Smějou? Kvůli tomu jaká si? *zeptá se jí* vždyť si normální.. nebo se snad s tebou něco děje? *Poví. Vážně jí je Erici líto. Kdyby mohla, tak by jí ráda pomohla*

To sa určite spraví. Veď si milá,ľudia sa s tebou začnú po nejakom čase baviť.*Mávne rukou a usmeje sa. Povzdychne si,keď sa jej spýta prečo a znovu si opráši svoje oblečenie.*Normálna? Ja? Možno ti to tak teraz príde.*Pokrčí plecami a hneď aj pokračuje.*Nevidíš,ako vyzerám? To je dosť častým posmeškom. Nikdy sa s nikým nebavím,mám zlé známky,nejde mi telák. Dosť často mávam záchvaty a...raz som sa dokonca počúrala...*Čaká,že po tom čo jej povedala,sa zasmeje aj Kira,tak radšej sklopí pohľad do zeme.*

I ty si milá a slyším co mi říkáš.. *poví.. možná přece jen zapadne. Ale to hodně pozdě. Prohlédne si jí. Když řekne, že se dokonce jednou i počůrala, tak jí v tu chvíli bylo nesmírně líto* ou.. opravdu? *povzdychne. Takový život jako má ta dívka by nechtěla* Určitě se to nějak spraví.. uvidíš *pousměje se na ní a porozhlédne se. Jsou vlastně pořád v nějakém zapadlém lese*

*Pousmeje sa,ale keď jej povie svoj "príbeh",úsmev jej trochu klesne.*Bohužiaľ áno.*Jemne pokrčí plecami a nepatrne si povzdychne.*Niekto to dokonca natočil a dal na internet.*Ešte dodá,keď ju to napadne a tému o tomto by už radšej odložila.*Nie,nemyslím si. Keď sa to nespravilo doteraz,tak už sa to nestane. Jedine,žeby sa stal zázrak.

Cože? *trochu přivře oči* opravdu někdo něco takového udělal? Že to dal na internet? *starostlivě se zeptá. Ta holka si musí prožívat peklo* uvidíš.. *pousměje se na ní* že je něco takového baví.. *pokroutí hlavou*

Ľudia sú svine. Tiež som nečakala,že sa to stane a dosť sa to po celej škole rozšírilo.*Pozrie sa do zeme a potom späť na Kiru. To jej moc nepomohlo v tom,aby si ju začal všímať chlapec čo sa jej páči. Ani nevie,že existuje.*Tiež to nechápem. Budem dúfať,že sa to stane.*Pousmeje sa a tiež sa rozhliadne.*Nevrátime sa radšej? Nevyzerá to tu moc bezpečne a už mi začína byť trochu zima.

To mi povídej.. *poví a trochu se houpe* a.. tobě se někdo ze školy líbí? *zeptá se jí. Když řekne, že by se už mohli vrátit, tak se postaví* Jo.. to bychom mohly *poví a vykročí z lesa pryč*

Uhm...Nie,asi nikto. Máme tam nejakých pekných chalanov,ktorý si ma vôbec nevšímajú,ale nie je nikto špeciálny.*Pokrčí plecami a stále sleduje zem. Nebude jej hovoriť,ako je už od začiatku školy tajne zamilovaná do Stilesa. Nechce aby sa to niekto niekedy dozvedel.*Dobre.*Prikývne,usmeje sa a idú pomalým krokom preč z lesa.*

Aha.. *povzdychne* tebe, že si nevšímají? *zeptá se jí.. asi je to blbá otázka* nechápu je.. *když už jsou konečně před cedulí, tak se na ní podívá* No. Já už půjdu. Uvidíme se ve škole? *zeptá se jí* Ráda jsem tě poznala ,Erico *přátelsky poví, otočí se a vydá se ke svému domu*

Ja áno. Kto by sa chcel s niekým takým trápnym baviť? Budeš asi jediná.*Pousmeje sa a vidí,že sa už dostali z rezervácie. Domov to má už iba chvíľu.*Samozrejme. Aj ja teba. Ahoj.*Usmeje sa na ňu a vydá sa opačným smerom,k sebe domov.*

*Poté, co si ráno zajel do města a zase se vrátil domů, chvíli posiloval a pak se šel projít do lesa. Procházel se spíš po okraji lesa, přemýšlel, jestli by se mu tady podařilo najít nějaké stopy nebo něco co by naznačilo něco o Alfovi.* (To bych měl až moc velké štěstí...) *Pomyslel si pesimisticky a kráčel dál lesem s rukama v kapsám, přičemž zadumaně koukal do země. Člověk by čekal, že někdy narazí do stromu, když na ně pořádně nekouká, ale zdálo se, že má zvláštní smysl pro to, aby uhnul včas.*

*So slúchadlami v ušiach kráča niekam lesnou cestou, aj keď sa nechce veľmi vzďaľovať od zvyšku mesta. Proste len potrebovala premýšľať, byť na vzduchu, a to cez otvorené okno jej izby nebolo to pravé. Nakoľko nechcela ísť hlbšie do lesa, tak si vôbec neuvedomila, že robí presne to a kráčala ďalej okolo stromov. Miestami ju pichlo v boku, ale to bolo celkom normálne, čiže tomu nevenovala nejakú väčšiu pozornosť. Za to jej pozornosti neušiel nie veľmi vzdialený šuchot lístia. Zdvihla hlavu smerom, kde to počula, než videla muža zahladeného do zeme, len len sa vyhýbajúceho stromom. Mierne prižmúri oči, než si uvedomí, že to nie je len nejaký muž, teda...Vôbec ho nepoznala, ale niežeby sa s ním už nestretla. Teraz netušila, či ho neúmyselne sleduje ona alebo je to proste len náhoda, pretože býva v lese.* Na prechádzke? *Ozvala sa trochu hlasnejšie, keďže bol od nej predsa len pár metrov. Usúdila, že ak by šiel niekam do mesta, zobral by si najskôr auto, pretože by bola škoda také auto držať doma, obrovská škoda.*