Kancelária Sheriffa

Jo, pujdeme tam vsichni naraz. Ja s Aidenem (ukaze na Aidena) jsme si sli zabehat a nasli jsme vrak auta, byli jsme zvedavi a najednou se tak objevila zmatena Malia, nic si nepamatovala a my jsme privolali pomoc. Potom Malia odesla z nemocnice, protoze mi chtela podekovat, rekneme, ze byla jeste v soku. A ja nevedela, jak bych ji udrzela u me, nebo bych ji dostala do nemocnice, tak jsem zavolala tebe Stilesi na pomoc, protoze ty by ses dokazal vymluvit i z vlastni smrti. (myslela to jako kompliment.) Takze muzeme? (podiva se na vsechny s tazavym vyrazem)

(Je až překvapený jak rychle to všechno dokázala zpracovat. Předtím vypadala dost zmateně a teď tady mluví jako by se s touhle informací narodila a nedělala jí vůbec žádný problém. Přikývne) Souhlasím (pousměje se na ni, je dost nervózní z Malie, neví co od ní může čekat. Ale nijak na sobě nervozitu nedává znát a působí jako vždy sebevědomě.)

(Otočí pohled na Stilese) To nevyznělo zrovna nejlépe, když jsi mě nazval prakticky blbostí. (Pronese, ale osobně si to nebere, takže se netváří ani uraženě a ani se tak necítí rozhodně. Dál už radši ani nemluví o ničem o čem mluvili v autě. Zamračí se, když řekne zda nemůže nechat tu panenku v autě. Vycení zuby, i když to nemá takový účinek, jako kdyby měla tesáky, které teď už nemá.) Ne, to rozhodně nemůžu. (Podívá se na Lydii, když začne povídat tu jejich vymyšlenou historku. Nic na to neřekne, protože to je stejně jejich historka a ne její. Ani se neuvědomuje, že z ní je cítit pivo a ze Stilese vlastně taky, když na něj vystříklo, jak zmáčkla ten kelímek. Ještě se jednou podívá nevraživě na Aidena a pak se rozejde ke vchodu policejní stanice, protože to chce mít už za sebou a hlavně nebýt v přítomnosti toho vlkodlaka nebo co vlastně teda je. Znervózňuje jí jeho přítomnost a cítí se jak na jehlách, díky bohu, že z něj teď necítí toho vlka jinak by nejspíš byla ještě více vykolejená.)

*Kývne na Lydiu hlavou, na znak toho, že so všetkým, čo povedala súhlasí.* Ak by v niečom našiel nejakú medzeru, alebo niečo čo nezapadne, tak sa proste skúste tváriť, že to prebehlo všetko až príliš rýchlo a na nejaké iné podrobnosti si nepamätáte...Pri mne to vždy zaberie.*Pokrčí plecami a trochu sa pousmeje na Lydiu, keď mu povie, žeby sa dokázal vyhovoriť aj z vlastnej smrti. Takže ho nevidí na úplného lúzera, vie, že má určité kvality a schopnosti, a to by mohlo znamenať, že má stále šancu...Inak by sa naňho predsa nespoliehala, inak by ho dnes nehľadala, aby jej pomohol. Mierne prejde pohľadom Aidena, pričom len špúli ústami, akoby premýšľal, než sa obráti znovu na Maliu.* Fajn, fajn..Prepáč, že som sa vôbec pýtal. *Zdvihne obranne ruky do vzduchu, akože to vzdáva a mierne si povzdychne, pričom za ňou tiež vyrazí k dverám. Pomaly vojde dnu a ide rovno do kancelárie svojho otca. Ešte tu nie je veľa ľudí, takže nikto, kto by ich mohol zastaviť, alebo po nich hádzal nechápavé pohľady. Keď prechádza okolo známej od jeho otca, tak ju len odzdraví a ozrejmí jej ,že sú tu kvôli tomu dievčaťu, čo sa našlo v lese. Ona len kývne hlavou a pokračuje ďalej v ceste. Stiles sa zastaví až pred dvermi, za ktorými sedí jeho otec, šerif. Ohliadne sa na všetkých troch a otvorí dvere, pričom mierne preglgne a vstúpi dnu.* Ahoj, oci...*Pozdraví sa mu.*..Teda, šerif...*Opraví sa následne, pričom jeho otec len pretočí očami a pozrie sa po Malií. Samozrejme sa jej hneď spýta, prečo utiekla a uistí ju, že jej chce len pomôcť.*

(Vejde dovnitr a necha se vest Stilesem, protoze on se tu vyzna jiste lepe a kdyby se nekdo vyptaval, tak jiste objasni situaci. Vlastne mu byla opravdu vdecna za to, ze ji takhle pomohl a ze ji nepovazuje za blazna. Mozna by z nich nakonec mohli byt pratele, i kdyz ostatni by to jejich pratelstvi jiste brali s rezervou. Navic se zda, ze zacali mit spolecne potize a to by je mohlo posunout vic k sobe. Ale taky musi ted premyslet nad Jacksonem, nad tim, co se stalo vcera v rezervaci. Vejde za Stilesem do kancelare a pozdravi serifa.) Dobre rano serife. Dostavili jsme se vsichni, jak jste zadal. (Serif je pozdravi a krome toho, ze se vyptava Malii, se zepta tez Lydie na Jacksona. Lekari nejspis museli dat vedet policii.) No, Jackson mi poslal zpravu, ja rychle jela do rezervace a nasla ho tam. Muselo ho napadnout nejake zvire. Pak jsem proste zavolala zachranku. (Objasni... Pak se vsech zepta na jejich verze kauzy Malia. Rekne to, na cem se dohodli.)

(Zastaví se před vchodem a nechá jít první Stilese a až pak vejde dovnitř. Rozhlíží se kolem a kouká ze strany na stranu, když procházejí až ke kanceláři šerifa. Vejde do té kanceláře a ani nepozdraví, jen se koukne na šerifa. Pokrčí rameny a chvíli mlčí než Lydia odpoví na jeho otázky) Nemam ráda nemocnice. Nechtěla jsem tam být a chtěla jsem si jít pro svou panenku. (Zvedne ruku ve které drží panenku. Pak se k němu otočí bokem a rozhlíží se po jeho kanceláři. Přemýšlí o tom, co teď povídala Lydia, že Jacksona pokousalo nějaké zvíře. Stiles mluvil o pokousáním vlkodlaka, takže je možné, že by Jacksona taky mohl pokousat vlkodlak. Neví kolik jich tu žije a vlastně neví ani jak to všechno funguje. Zamyslí se nad sebou. Pokousal mě snad taky nějakej kojotodlak a proto jsem byla kojot? Pomyslí si. Moc tohle všechno nechápe, ale starosti jí to nepřidává. Prostě jen přemýšlí a snaží se to nějak pochopit všechno. Jako kojot nemusela chápat nic a měla klid a teď jí každej říká něco a ona z toho má hlavu, jak pátrací balón.)

*Keď sa jeho otec začne pýtať Lydie na Jacksona, tak len nechápavo nakrčí obočie a hodí po nej spýtavým pohľadom, akoby sa jej pýtal - pohrýzlo len zviera alebo vlkodlak. Ak by sa mu dialo to čo Scottovi, tak by to už vážne vzdal. To proste už bolo nad jeho sily. Akoby Jackson nebol pán dokonalý už teraz. Scottovi to mohlo v škole vážne pomôcť, ale určite to má aj svoje záporné stránky, ako je premena počas úplnku alebo uzdravovanie, ktoré by sa nedalo pred nikým vysvetliť, ani by nechcel vedieť, čo by sa mohlo stať, ak by na to niekto prišiel. A Jackson nebol práve adept na udržovanie takých tajomstiev, určite by sa hneď na druhý deň začal chváliť svojimi novými schopnosťami a netrvalo by dlho, kým by prišli na Scotta, a to on nechcel. Kto by naňho vlastne mohol prísť? Sú na to nejaký ľudia, ktorí o tom vedia alebo by ho zavreli niekam do laboratória a skúmali každú jeho bunku? Potichu vydýchne a úprimne dúfa, že to, čo Jacksona pohrýzlo, bolo zviera a nič iné. Akonáhle Malia začne s tým, že nemá rada nemocnice a chcela ísť pre svoju bábiku, tak len privrie oči a slabo pokrúti hlavou.* (Fajn, takže toto by sme mali...) *Pomyslí si ironicky a kývnutím hlavy potvrdí Lýdinu verziu, pričom ešte dodá, ako sem Maliu zobral, keď ho Lydia konečne našla na tej párty. Následne šerif aj Lýdií aj Aidenovi oznámi, že môžu ísť a ak bude mať ešte nejaké otázky, tak im dá vedieť, pričom zameria svoj pohľad k Malií, ktorej povie niečo v zmysle, že sa pokúsi zistiť, či nemá nejakú rodinu a že si zatiaľ môže sadnúť na stoličku pri stene alebo na chodbe pred kanceláriou na lavičku.* Pomôžem ti...*Prenesie Stiles k otcovi, ktorý začne prehľadávať zložky spred pár mesiacov.*

(Podiva se na Stilese, protoze na sobe citi jeho pohled. Semkne rty a mirne zakrouti hlavou, protoze vazne nevi, co to bylo. Ani Jackson to nevi. Vazne mela strach, ze to nebude jen tak nejake kousnuti od kojota. Ona sama nevi, co si o tom ma myslet. Ani nevi, co je s Jacksonem ted momentalne. Doufa, ze je to proste jen normalni rana. Ani se ji nechce verit, jak se jeji zivot behem jednoho dne zmenil. Kdyz jim serif rekne, ze muzou jit, kyvne hlavou, otoci se na Stilese.) Dik za vsechno (septne) Mozna ti nejde lacross, ale priznavam, ze jsi trida zase v jinych vecech. (Asi uz nebude schopna Stilese jen tak ignorovat. Pak se otoci a vykroci i s Aidenem pryc ze stanice.)

(Když jí řekne šerif, že se pokusí najít zda nemá nějakou rodinu jen kývne, ale neposadí se ani na židli u zdi ani na chodbu. Dál stojí, protože by asi nevydržela jen tak sedět a nic nedělat. Když odejde Lydia a Aiden, značně hlasitě si oddechne. Konečně se necítí nervózně. Začne si pozorně prohlížet všechny věci v kanceláři a když jí to přestane bavit, tak se zadívá na panenku v její ruce a snaží se si vzpomenout, proč je pro ní tak důležitá. Bohužel žádná vzpomínka ani důvod se jí nevybaví, tak si jen přehrává v hlavě vzpomínky, které se jí vybavili a dnešní den. Připadá si hodně zvláštně, když je opět člověk a hlavně cítí neustále chlad. Sice má na sobě kalhoty, tílko a bundu, ale stejně jí je zima. Zadívá se na zem a až teď si uvědomí, že si neobula zpátky boty, které si vyzula, když se vkrádala Lydii do pokoje. Možná proto jí je hlavně taky zima. Má bosé nohy. Ale jako kojot nenosila boty, takže prostě zapomněla, že si je má zas obout a pak si toho ani nevšimla. Nakonec si na tu židli u zdi sedne a dívá se na šerifa a Stilese, jak se snaží najít nějakou její rodinu) Možná vám pomůže to, že moje poslední li... (Zarazí se, protože chtěla říct lidská vzpomínka) Že moje poslední pořádná vzpomínka byla, jak jedu v autě se svojí matkou a mladší sestrou. A pamatuji si, že to bylo před osmi lety a bylo mi devět let. Ale popis těch dvou si zrovna moc nevybavuji. (Konečně se odhodlá popsat celou tu vzpomínku, kterou má. Nechce tu sedět celý den a kdyby jí neřekla, tak by tu možná celý den seděla.)

Nemáš za čo...Vážne. *Pousmeje sa na ňu, aj keď pred pár minútami ešte stepoval na trávniku pred jej domom a rozhlasoval, ako to má všetko uňho. Ale po tom, čo povie následne, len mierne pootvorí ústa a keď vyjde z miestnosti, tak sa mu za ňou pretiahne na tvári široký úsmev. Mal pravdu...Začína ho vnímať inak, vlastne mu to práve teraz sama priznala, a to znamená, že u nej má šancu. Keď mu jej chrbát konečne zmizne z dohľadu a preruší ho hlas jeho otca, tak sa odvráti od dverí a pozrie sa naňho.* Nemal by si ísť do školy? *Mierne šerif podvihne obočie.* Vlastne...Som premýšľal nad tým, že by som si dnes urobil voľno...Aj tak som vôbec nespal, takže budem musieť ísť domov...*Prejde okolo stola k počítaču.* Nemáš náhodou nejaké záznamy aj počítači? * Rýchlo zmení tému.* Sú tam archivované, ale len zo starších prípadov...Ktoré sa neuložili v spisoch, alebo sú v krabiciach. *Pokrčí plecami.* Fajn, takže...By som to mal prezrieť, nikdy nevieš...*Mykne ramenami, keď jeho otec položí na stôl dve plné až po kraj.* Ak chceš tak veľmi pomôcť, tak začni s týmto...A nič neprehliadni. *Stiles sa začne prehrabovať v krabici, pričom rovno preskočí prípady za blízke roky. Vážne má problém z toľkého množstva spisov nájsť ten pravý. Keď zrazu Malia prehovorí, tak k nej rovnako ako jeho otec zdvihne tvár. Celý čas ho to zaujímalo a teraz už bolo jasné, že mala nejakú rodinu. Dokonca súrodenca...Sám nechápal, ako nemôže chcieť zistiť, kto sú...Kto je ona sama.* Určite nám to pomôže...*Ubezpečí ju šerif s povzbudzujúcim úsmevom na tvári a odloží zo stola jednu krabicu. Stiles si spomenie, že mu to hovorila už pred tým, tak rýchlo začne prehľadávať prípady z roku dvetisíc šesť. V tom roku boli len dva prípady toho charakteru, a to zmiznutie nejakej tridsiatničky v lese a potom ešte jedna nehoda, keď dospelú ženu a dieťa roztrhalo nejaké zviera. V záznamoch bolo, že sa predpokladali tri obete, ale jedno telo nikdy nenašli, akoby zmizlo. Vďaka menám, ktoré boli zapísané, ľahko zistí, že telo, ktoré nikdy nenašli malo patriť Malií, ktorá nie je mŕtva, ako sa predpokladalo.* Wou...*Vydýchne sťažka. Tušil, že tu bude viac, než jedno zmiznutie. Vlastne mu jej prišlo náhle ľúto, po celkom tom hľadaní a jeho slovách, že by mala chcieť vedieť, kto je jej rodina...Je prakticky celá mŕtva a najhorší je fakt, že bola pritom a vôbec nevie, čo sa stalo. A potom tu bola ešte jedna možnosť. Prešiel ju náhle s nie práve šťastným výrazom na tvári. Keď to bolo obdobie, čo sa premenila, tak...Je tu možnosť, žeby...Vlastne nad tým nechcel uvažovať, nevyzerala ako niekto, kto by zabil svoju matku a malú sestru. Aj keď ako kojot nemusela vedieť, čo vlastne robí.* Našiel si niečo? *Prejde k nemu jeho otec, ktorý si všimol, že začal spis študovať úpenlivejšie. Schytí ho do rúk a prejde prípad pohľadom.* Myslím...Že som tam videl číslo na jej otca. *Poznamená k šerifovi a pozrie sa na Maliu.*

(Když jí šerif řekne, že jim to určitě pomůže, tak jen lehce kývne hlavou a zas se zadívá někam jinam. To čekání je šílený. Začne poklepávat nohou nervózně. Když pak Stiles řekne "Wou" zvedne k němu pohled a pak přeskočí pohledem na šerifa, který si od něj vzápětí složku vezme a když pak Stiles řekne, že tam viděl číslo na jejího otce, trochu to nechápe, proč řekl jen číslo na otce a ne na rodiče. Pozvedne obočí a zvedne se ze židle) Našli jste mou rodinu? (Podívá se na ně tázavě a na chvíli upře zrak na Stilese, ale pak přejde až přímo k nim a vezme tu složku šerifovi. Chce vědět, co se tam píše a třeba si na něco vzpomene pokud uvidí jména svých rodičů. Najednou se vytratí pocit, že nechce vědět, kdo je její rodina a chce to vědět za jakoukoliv cenu. Začne číst celý spis toho případu. Těžce polkne, když zjistí, že její matka a sestra jsou mrtvé. Prohlídne si i fotky, které jsou u toho přiložené. Je tam vyfocené jejich auto po té nehodě a zjišťuje, že to je to samé auto ve kterém měla tu panenku. Přitiskne si panenku více k tělu a pak si prohlédne fotky její matky a sestry. Pevně zavře oči. Teď lituje opravdu toho, že souhlasila s Lydii a pak že souhlasila i se Stilesem. Měla prostě utéct zpátky do rezervace a tohle by se nikdy nemusela dozvědět. Najednou se stane něco divného. Před očima jí začnou prolítávat vzpomínky na které si do teď nepamatovala. Ty z lidského života. Teď už si přesně pamatuje na svého otce, matku i mladší sestru. Jako poslední vzpomínku si vybaví tu na kterou si už vzpomínala dříve, jenže teď zjišťuje, že nebyla celá. Vzpomene si na to, jak jela se svou matkou a sestrou v autě, byl úplněk a ona se začala měnit. Její matka zpanikařila a sjela z cesty. Malia při své proměně obě zabila a pak, když se proměnila zcela v kojota, tak je dokonce chtěla i sežrat. Prudce se nadechne a vydechne. Upustí tu složku i panenku na zem. Couvne několik kroků zpět až narazí zpátky do té židle a sedne si na ní. Stále má zavřené oči. Konečně chápe, proč má takovej vztah k té panence. Byla její sestry a ona jí zabila. Zavrtí vehementně hlavou, jako by chtěla dostat ty vzpomínky z hlavy ven. Nemyslet na to a žít dál život, který žila doposud. Nic necítit. Jako kojot necítila nic. Žádnou vinu z toho, že zabila matku i sestru. Teď se to na ní najednou sesypalo a ona nevěděla, co dělat. Ze všeho nejvíc si teď přála utéct pryč a proměnit se zase zpátky, aby nemusela čelit té vině. Otevře oči a prudce se zas zvedne ze židle. Podívá se na Stilese s menší nenávistí v očích a pak rychlým krokem vyjde pryč z kanceláře šerifa a pokračuje dál až k východu)

*Keď sa Malia spýta, či našli jej rodinu, tak len mierne pootvorí ústa a pokrúti hlavou, aby zostala sedieť, avšak ona urobí presný opak a skôr, než stihne niečo urobiť vytrhne jeho otcovi spis z rúk.* Malia...*Prenesie zľahka, ale už je neskoro. Vidí, ako si tíska bábiku bližšie k telu a je mu jasné, že aj napriek tomu, že zo začiatku nechcela zistiť, kto jej rodina je, niečo sa zmenilo, pohlo a ona to teraz, keď zistila, že sú mŕtvi, proste ľutuje. Ľutuje, že sem šla, že počúvala Lydiu, že počúvala jeho, že sa potencionálne otvorila možnosti, žeby svoju rodinu naozaj našla. Chce jej niečo povedať, ale nevie, čo, tak radšej mlčí, rovnako ako jeho otec. Mal by snáď začať s tými rečami, ktoré sám nenávidel? Že vie, ako to bolí, keď zistí, že niekto, kto jej bol blízky, je teraz mŕtvy? Možno to bola pravda, ale rozhodne netuší, čo sa jej práve odohráva v hlave. Nevie, či si na niečo nespomenula, na niečo podstatné, niečo, čo by tomu celému mohlo ublížiť ešte viac. Už chápal, prečo jeho otec tak neznášal tieto situácie, bolo to proste ťažké, frustrujúce, vzduch okolo bol zrazu tvrdý a nedal sa dýchať. Zrazu len vidí, ako sa jej pohľad mení a počuje ľahký buchot papierov a bábiky, ktorá jej spadla z ruky na zem. Netuší, na čo presne si spomenula, alebo či ju tak dostala správa, že jej matka a sestra sú mŕtve, ale skôr by sa priklonil k tej prvej verzií. Niekedy stačí len sekunda, pravý moment a pravý čas, aby sa myseľ niekoho mohla znovu otvoriť a on si spomenie. Možno dokonca aj na veci, ktoré by radšej nechala zabudnuté. Mlčky ju sleduje, ako cúva ku stoličke, na ktorú sa zrúti.* Bude to v poriadku, nájdeme tvojho otca...Určite bude šťastný, keď ťa uvidí...*Prenesie šerif a zoberie si do ruky telefón. Rozhodne sa, že hneď potom zavolá aj psychologičku, aby sa s tým dievčaťom niekto o všetkom porozprávať. Predsa len zistiť niečo také po toľkých rokoch a ani si na to nepamätať...Musí byť pre tak mladé stvorenie ťažké.* Malia...*Prenesie Stiles šeptom a začne pristupovať bližšie k nej, keď sa zrazu sprudka postaví a pozrie sa naňho...Skoro až nenávistne. Mierne pootvorí ústa a sleduje ju, ako vychádza von z dverí. Mal by ju nechať proste ísť? Sľúbil Lýdií, že sa o to postará a jeho otec ju tiež nemôže len tak pustiť. A samá Stilesova povaha mu nedovolí nič neurobiť. Jeho otec akurát volá vo vedľajšej miestnosti, aby to Malia nepočula, takže nevie, že odišla. Stiles rýchlo zdvihne bábiku zo zeme a rýchlym krokom sa rozletí za ňou. V budove ju už nezastihne, a tak dúfa, že nepremýšľal pridlho a ona neujde. Keď ju konečne zahliadol z dverí pár metrov od seba, tak zastal a pokrútil hlavou, aj keď to nemohla vidieť.* Je mi to ľúto, fajn? Mrzí ma to, ale nemôžem za to...*Prenesie za ňou rozhodne.* Celý čas sa ti snažím pomôcť a myslel som, že to aj robím...*Vydýchne sťažka, pričom si spomenie na to, o čom sa rozprávali.* S tou vecou o pravde a o klamaní samého seba...Mala si pravdu. *Kývne hlavou.* Keď pravda človeka niekedy raní, tak po dlhej dobe v nevedomosti musí byť tá pravda ešte viac zraňujúca alebo snáď nie? *Takmer presne cituje jej slová.* Či je lepšie žiť v klamstve a v tom, že nevieš, čo sa stalo spokojný sám so sebou a nevidieť, čo máš rovno pred nosom, nevedieť, čo sa stalo a žiť v tom, že to nevieš oklamaný sám sebou a vlastnou ilúziou? Nebola si ty práve tou zástankyňou toho, žeby človek mal žiť pravde a nie v realite, ktorá len vyhovuje jeho pocitom? Netuší, či proste pôjde ďalej a nebude ani vnímať to, čo hovorí alebo sa zastaví, aby mu mohla vynadať, strkať doňho a hovoriť, že o tom nič nevie, ale vedel, že mu to je práve teraz jedno. Nechce, aby sa jej príbeh skončil takto, chcel jej proste pomôcť nájsť svoju rodinu, možno jej obrátenou psychológiou vložiť do hlavy možnosť, aby uvažovala nad tým, že zostane človekom, ale vážne nečakal, že prípad k jej zmiznutiu bude tak dlhosiahly.*

(Když na ní mluví šerif i Stiles uvnitř v kanceláři, tak je naprosto nevnímá. Vyjde rychle ven z policejní stanice a snaží se, co nejrychleji dostat někam pryč a je jí jedno, že jí naprosto mrznou nohy a ona se celá klepe zimou, ale i šokem ze zjištění, že zabila svou matku a mladší sestru. Když za sebou uslyší kroky, nezastaví se, ale ještě přidá do kroku, ale když na ní začne Stiles mluvit, tak jí to přiměje se zastavit. Když konečně dohovoří, tak se na něj otočí. Chvíli stojí na místě a měří si ho pohledem, jako by na něj snad chtěla zaútočit, praštit ho nebo mu nějak fyzicky ublížit. Nakonec se pohne z místa a rázným krokem se vydá zpátky k němu. Zastaví se až přímo před ním) Jenže já jsem pomoct nechtěla! Nikdo jste mě neposlouchal. Chtěla jsem se jen vrátit zpátky ke svému starému životu a žít dál život, který jsem vedla. Jenže to někoho nezajímalo. Tahle lidská vlastnost, že chcete každému jen pomáhat. Možná by jste si někdy mohli uvědomit, že o to někdo vážně nestojí a je lepší ho nechat být. (Zvýší na něj hlas a celou dobu se mu dívá do očí.) Jenže já jsem si pravdu přiznávala. Když jsem byla kojot, tak jsem to všechno věděla, ale nic jsem necítila. Poté nehodě jsem prostě vše vytěsnila a ztratila skoro všechny své lidské emoce a jediný vztah, který jsem měla, byl k té panence. K panence mé mladší sestry, kterou jsem zabila a zabila jsem i svou vlastní matku, protože jsem se začala při úplňku měnit. Chtěla jsem sežrat vlastní matku a sestru. Takže asi jsem měla hodně velký důvod, proč jsem nechtěla najít svou rodinu, jen jsem nevěděla, jak moc velký. (Nadechne se z hluboka a pak vydechne) A jestli někomu příště chceš pomáhat, co kdyby jsi první začal u sebe a konečně sis zjistil pravdu a nežil v té tvé falešné naději? Možná pak aspoň z poloviny pochopíš jaké to je, si konečně uvědomit pravdu. A víš co? Možná by jsi taky mohl přestat závidět svýmu kamarádovi nebo co to je tvůj, kterého pokousal vlkodlak, protože pokud se mu stane to, co mě tak by možná nakonec mohl chtít sežrat tebe, takže to vážně úžasná věc není, aspoň pro někoho, kdo najednou cítí všechnu vinu, kterou necítil celých osm let.

*Keď sa k nemu otočí a na tvári má výraz, žeby ho najradšej videla rozkúskovaného na tráve, tak len spojí pery do úzkej línie a ďalej tam stojí na mieste, aj keď ona začne postupovať priamo k nemu.* Ale ľuďom je jedno, čo chceš! *Vyjde z neho, po tom všetkom, čo povie.* Ľudia proste robia, čo si myslia,že je pre toho druhého najlepšie, teda aspoň niektorí a ty si včera mala tú smolu, že si narazila akurát na nich. Pretože keď si proste myslia, že potrebuješ pomoc, tak ťa nepočúvajú, nevnímajú, proste si myslia, že dokážu tvoj život zlepšiť a úprimne na prvý pohľad je na živote v jaskyni ako kojot toho zlepšovať plno. Nie vždy ťa pochopia a ani to, čo práve potrebuješ, proste ďalej a dookola budú omieľať to, že to je proste ťažké, pretože je...Všetko je na hovno a nič nie je tak, akoby si chcela, kým sa o to nepostaráš sama a ani potom to nikdy nie je celkom ono, už to nikdy nebude...*Pokrúti rozhodne hlavou.* Takže teraz môžeš utekať späť do lesa, znovu sa premeniť, skúsiť to potlačiť, nemyslieť na to alebo to pekla neviem, čo všetko...Proste zabudnúť, ak to pôjde. Takže áno, je mi ľúto, že si zabila svoju matku, je mi ľúto, že si zabila svoju sestru a osem rokov žila ako kojot, čo si sa to snažila potlačiť a s tým aj všetko, čo si cítila. A najviac je mi ľúto, že si musela naraziť akurát na toho márneho chlapca, ktorý ťa viac-menej doviedol až k tomu, že si si na to celé spomenula, a to všetko aj cítila, len preto, že bol naivne v tom, že robí dobrú vec, aj keď nakoniec urobil presný opak. *Vydýchne sťažka.* A žiadnu nádej už roky nemám, len sa snažím...Ale nejde mi to. Sú to len myšlienky, ktoré ti preletia cez obzor, uvažuješ nad nimi a potom ich pošleš k čertu, pretože vieš, že sú plané. Je len lepšie žiť v tom, že o sebe všetko vieš, ale nedávať to najavo. Ja netuším, ako sa vedú takéto rozhovory, pretože neznášam ťažké situácie, neznášam to všetko, ale mám ich v poslednej dobe znovu dosť a myslím len na to, že je to sen a keď sa zobudím, tak...*Tak sa vráti do doby pred šiestimi rokmi a všetko bude tak, ako má byť. Len pokrúti hlavou.*...Tak sa veci začnú meniť a vieš, čo je dobré mať nádej, je dobré v niečo veriť, aj keď si akokoľvek v riti a je dobré veci nezatracovať skôr, než ich neskúsiš a keď sa ukážu ako deštruktívne, tak aj tak ďalej veriť, že sa z tej sračky nejako dostaneš. *Oblizne si suché pery.* A to je dôvod, prečo by som nechcel byť ako môj kamarát, máš pravdu, závidím mu výhody, ktoré tým získal, ale získal tým aj to zlé, a toho mám už dosť, takže radšej zostanem tým márnym Stilesom, ktorý namiesto hrania len ohrieva miesto na lavičke a snaží sa naivne pomôcť, ale všetko sú to len laické problémy. A ty ma nenáviď, máš na to dôvod, máš dôvod byť naštvaná na celý svet, ale občas nenávisť nie je dobrá vec, hovorí sa, že zatemňuje rozum. *Vtisne jej do ruky tú bábiku, nech si s ňou aj sama so sebou robí, čo chce, obíde ju a vytiahne kľúče od svojho auta. Netuší, ako to vysvetlí otcovi, vážne nie...Ale proste už nedokáže myslieť.*

Kompenzujete si snad tímhle všichni život? Snažíte se pomáhat druhým lidem, jen aby jste nemuseli myslet na svoje vlastní problémy a řešit je? Vy svoje problémy očividně neřešíte, ale chcete, aby ostatní svoje problémy vyřešili a měli se lépe. V mém případě hůře a ještě víc na nic. Jenže já jsem říkala, že mi v té jeskyni bylo dobře a nemusela jsem se o nic starat. Jo moje první myšlenka byla, že chci utéct zpátky do lesa a proměnit se, ale já nevím jak. Necítím, co jsem cítila, neslyším, co jsem slyšela a nedokážu ovládat svoje emoce. Když jsem poprvé narazila na Lydii a Aidena, tak jsem z něho přímo cítila vlka a teď? Necítila jsem nic. (Má vztek na všechny, cítí neuvěřitelně silnou vinu a nejradši ze všeho by křičela, ale nemůže. Neví, jak se má jako člověk vypořádat se všemi těmi emocemi a ani neví, jak to odsunout dozadu, jako to udělala, když byla kojot. Nejde jí to, cítí se naprosto jinak a nesvá. Neví proč, ale poslouchá každé jeho slovo, které mu vyjde z úst. Zaměří se spíš na části, kdy mluví o sobě než o ní, jako by jí snad pomáhalo, potlačit všechen ten vztek, když začne přemýšlet o něčem jiným než o tom, že zabila svou matku a sestru a lidé, kteří jí chtěli pomoct to akorát vše zhoršili. Když jí vrazí do ruky tu panenku, tak se na ní zadívá a zvedne pohled zas ke Stilesovi, ale zjistí, že už nestojí před ní. Otočí se a uvidí, že jde zpátky k autu. Zavře oči a vydechne, snaží se potlačit všechny svoje emoce, které právě cítí, ale nejde jí to zrovna moc lehce. Otevře zas oči a podívá se zpátky na něj, jak pořád kráčí k autu) Ten plyšový pes, ke kterému jsi byl jako malý fixovaný, čí byl nebo od koho jsi ho dostal? (Pronese k jeho zádům. Teď, když pochopila proč je ona tak fixovaná na tu panenku, tak jí napadlo, že on byl fixovaný na toho plyšového psa taky kvůli nějakému člověku, ale možná se plete, protože v lidech se pořád zrovna moc nevyzná, i když si už vzpomněla na svůj lidský život. Osm let žila jako kojot a to se nedá jen tak z minuty na minutu přejít a zas se vcítit do role člověka se všemi těmi emocemi.)

*Pomaly kráča bližšie k autu. Asi by mal napísať Scottovi, že dnes nepríde do školy, ale to si vyrieši, až keď bude doma. Niečo ho trhá, aby sa k nej ohliadol, či tam ešte stojí alebo sa už niekam rozbehla, ale nevie, či chce znovu vidieť jej pohľad, po ktorom by sa cítil vinný za to, že jej chcel prakticky pomôcť. Dôjde až k autu, pričom zapichne kľúč do zámky a mierne ním potočí. Na to začuje jej hlas a hlavne otázku, ktorej sa pred tým viac-menej vyhol. Namiesto toho, aby proste otvoril dvere, nasadol dnu a nechal tento problém za sebou, tak sa zastavil a potichu vydýchol všetko vzduch z pľúc. Pár sekúnd len mlčal, akoby sa rozhodoval, či niečo povedať alebo nie.* Dostal som ho od mojej matky, pred tým než som sa vôbec naučil chodiť. *Prenesie jednoducho a mierne našpúli pery, než k nej mierne pootočí hlavou.* Chcel som sa ho zbaviť už dávno, ale nikdy som to nedokázal, až príliš mi ju po jej smrti pripomínal. To, že tu bola a že ma milovala tak veľmi, aby mi ho dala. *Uchechtne sa ticho.* Viem, je to trochu divné, byť fixovaný na plyšáka. *Prenesie nízkym tónom v hlase a spojí pery do úzkej línie. Vždy bol poniekiaľ hyperaktívny, ale odkedy zomrela, tak sa to znásobilo. Proste rád niečo robil, zabával svoju myseľ.* No stále som mal otca...Len mi trvalo trochu dlhšie, než som to pochopil. *Dodá následne a nechá pohľad ešte na nej. Nevedel, čo chce robiť a ani čo urobí so svojím životom, keď je znovu človek a prakticky nevie, ako sa premeniť späť, ale bola to všetko už len jej voľba. Či sa vrátiť na stanicu a dať šancu tomu, aby znovu stretla svojho otca alebo niekam utiecť, pričom by najskôr sama ani nevedela kam.*

(Myslela si, že Stiles prostě nastoupí dovnitř a neodpoví jí, když se zastavil a ani se neotočil, ale jakmile se na ní otočí zpět a začne mluvit,, tak jí to lehce překvapí, vzhledem k tomu, že předtím nenaznačil vůbec, proč byl fixovaný na toho plyšáka. Když dohovoří, tak si uvědomí, že to pochopila správně. Taky pochopí, že jeho matka nejspíše umřela už před několika lety, když řekl, že se ho chtěl zbavit už dávno.) Myslím, že být fixovaný na plyšáka, kterého jsi dostal od své matky, není vůbec divný. A je to přeci osvobozující, být fixovaný na nějakou věc ne? Je podstatnou věcí v tvém životě. (Použije jeho slova, které jí řekl v autě. Pokrčí rameny) Dala jsem tu panenku do toho auta, abych vyjádřila úctu ke své mladší sestře. Víš něco jako, když lidi dávají květiny na hrob nebo tak. (Odmlčí se a olízne si rty) Párkrát jsem taky byla u našeho domu a jednou když mě zahlédl otec, chtěl mě zastřelit. Díval se na mě s šílenou nenávistí v očích. Myslím, že si myslel, že matku a sestru napadla smečka kojotů a já byla kojot, který je vlastně doopravdy roztrhal. (Vydechne a skousne si ret) Takže, když jsem se teď nechtěla vrátit domů, nevěděla jsem proč, ale asi jsem to podvědomě cítila. (Ani neví, proč mu to všechno říká, ale je to celkem ulevující pocit. Říct někomu, co cítí. Svému otci něco takového nikdy říct nemohla. Asi by nevysvětlila fakt, že je kojotodlak a celých osm let byla kojot a pobíhala po lesích. Už rozhodně dávno nemá pocit, že by chtěla Stilese praštit. Když si to tak vezme, tak on za to rozhodně nemůže. On jí chtěl pomoct, jak několikrát řekl. To Lydia vzala panenku z auta a to Aiden jí proměnil zpět na člověka. A to ona zabila svou matku a sestru, takže nejvíce naštvaná by měla být asi na sebe.)

*Keď použije jeho slová, tak len na pár sekúnd cukne kútikmi úst, než prosto kývne hlavou.* Občas to však môže byť aj zaväzujúce. *Pokrčí neurčito plecami.* Podľa toho, či ťa tá vec upokojuje alebo by si bola radšej, ak by si ju nemala. *Dodá po chvíli mlčania a keď Malia pokračuje ďalej ,tak na ňu jednoducho hľadí a počúva ju.* Nemohla si za to...*Pokrúti rozhodne hlavou.* Bola si prakticky ešte len dieťa a začalo sa ti diať niečo, o čom si nemala ani potuchy...Nebolo ani možné, aby sa to skončilo inak. *Je si takmer celkom istý tým, čo hovorí. Akoby to len mohla ovplyvniť, keď jej nikto nepomohol? Bol tam vtedy vôbec niekto, kto o tom vedel? Pohrýzlo ju niečo tiež ako Scotta? Netušil a nechcel sa jej na to ani pýtať. Možno si proste potrebovala usporiadať myšlienky a pocity, rovnako ako on, keď mu zomrela matka. Neznášal to, keď sa ho niekto pýtal alebo sa snažil odhadnúť, či je to v poriadku, pretože vtedy ešte nebolo.* Ale teraz si človek, či už je to pre teba hotová katastrofa, ktorej si sa po premene chcela vyhnúť, stalo sa to a ty si to nijako neovplyvnila rovnako ako premenu. Pretože nevieš, ako to ovplyvniť. *Mykne ramenami a s neutrálnym pohľadom na tvári vytiahne kľúč už z otvorených dverí.* Takže to teraz môžeš brať ako koniec sveta alebo môžeš priať novú šancu. Ani si nevieš predstaviť, akoby mohol byť tvoj otec rád, ak by zistil, že žiješ, ak to už nezistil. *Pozrie sa k budove a opäť na ňu.* Osem rokov si myslel, že všetko, čo mal zomrelo, ale pritom si bola nažive. A aj keby vedel, čo sa stalo, tak by to nepokladal za tvoju chybu, pretože nebola...Milovala si svoju matku aj sestru...Už len tá bábika o tom svedčí. *Povie nakoniec.*

Na to už si každý musí přijít sám, či má radši tu věc u sebe nebo ne a podle toho se zachovat. (Ona sama tu panenku nechtěla mít u sebe, ale jen tak vyhodit jí taky nechce. Má pravdu, nemohla za to. Začala se měnit a nevěděla, co se s ní děje, ale přesto jí to na vině neubralo. Je za to zodpovědná a je jedno, zda věděla, co se s ní děje nebo ne. Přesto pořád taky nechápe, jak to že se začala vlastně měnit. Nepamatuje si, že by jí někdy kouslo nějaké zvíře. Do lesa sama nemohla ani za dne a k domu se zvířata nepřibližovali. Neví jestli existují i nějaké další způsoby, jak se proměnit. Vůbec nic o tom neví.) Neříkám, že je katastrofa, být člověkem. Jen jako kojot bylo všechno jednodušší. Mohla jsem potlačit všechny emoce a necítit skoro nic. A po nějaké době už jsem zapomněla, jaké to je vlastně být člověkem. (A on to chce právě teď všechno zpět. Nechce cítit tu vinu. Má pocit, jako by jí ta vina užírala zevnitř a ona neví, jak se z toho dostat) Snad máš pravdu a bude opravdu rád, ale to co se stalo mu nikdy říct nemůžu. Buď by na mě koukal, jak na blázna nebo znechuceně, jako na monstrum, které je vlastně napůl zvířě. (Zavrtí hlavou) No měla bych se radši vrátit, aby si tvůj táta nemyslel, že jsem zase utekla a ty můžeš jet konečně, tam kam potřebuješ. Svůj úkol jsi splnil, jsem tady. (Pokrčí rameny a zvedne mírně jeden koutek úst. Otočí se na budovu policejní stanice a pak zase na Stilese. Chvíli tam ještě jen tak stojí, ale nakonec se otočí a rozejde se zpátky dovnitř.)

*Len kývne hlavou a pozrie sa niekam na betónovú dlažbu, na ktorej stojí. On ho teda mal rozhodne radšej pri sebe aj keby mohol prehlásiť, že sa z jej smrti už dávno dostal. Je to tak a je to za ním minulosť, určite by to tak chcela, aby šiel proste ďalej.* Niekedy je cítiť skôr výhoda, ako naopak, robí ťa to človekom a ty si okrem kojota stále aj to. *Pokrúti hlavou, pričom sa pozrie znovu na ňu.* Určite bude rád, len tomu daj šancu a všetko sa časom zlepší. *Uistí ju, akoby sám vedel, o čom hovorí a s poloúsmevom na perách kývne hlavou, keď povie, žeby sa mala vrátiť dnu, aby si jeho otec nemyslel, že znovu utiekla. Pozeral sa tam na ňu otočený od auta, až kým nezačala kráčať k budove.* Nesplnil...*Povie k jej chrbátu.* A nebola to úloha, možno zo začiatku, ale teraz už nie. *Pokrúti rozhodne hlavou. Urobil to pre Lydiu, chcel jej dokázať, že nie je tak márny, ako si myslela a vlastne jej to aj dokázal, sama mu to potvrdila a mal z toho radosť, avšak, keď sa dozvedel to o Malií a jej rodine, úplne na Lydiu zabudol a tá radosť z toho ho úplne prešla. Vlastne ani nevedel, čo ten pokrok s Lydiou znamenal..Jasné posunuli sa dopredu a bližšie k sebe, ale mal taký pocit, že bližšie nikdy nebude dostatočne blízko. Chodí s Jacksonom, zjavne sa spolieha jeden na druhého, teda aspoň z toho, že keď ho to zviera pohrýzlo volal hneď jej, ako hovorila. Akú už by mal šancu pred kapitánom lacrossového týmu, ktorý má také auto a žije v takom dome? Je to asi pol percenta nad nulou, aj keby sa Lydia zmenila od základov, čo nechcel, mal ju rád takú, aká bola.* Si tu, ale stále neviem, že budeš OK a či môj otec našiel toho tvojho. Takže počkám, kým ťa k nemu neodvezie, ak teda budeš chcieť a potom pôjdem domov, kde budem spať až do zajtra. *Rýchlo zamkne auto a rozíde sa za ňou. Proste chce vedieť, že sa jej príbeh skončil aspoň ako-tak dobre. Chce vedieť, že jej aspoň trochu pomohol, aspoň s niečím, čo sa nepokazilo. Príde mu, že po tom všetko, čo si zažila toho už stačilo. Predbehne ju a otvorí jej dvere, aby vošla prvá. Šerif sa konečne dovolal jej otcovi, ktorý najskôr nemohol uveriť, že naozaj našli jeho dcéru, o ktorej si myslel, že je mŕtva. Samozrejme ju chcel hneď vidieť a šerif ho ubezpečil, že ju k nemu privezú, akonáhle to bude možné. Práve teraz premýšľal, či bude dobré zavolať aj psychológa, a tak sa šiel cez široké okno do kancelárie pozrieť, ako je Malia na tom. Avšak tam nevidel ju a ani svojho syna.*

(Když řekne, že cítit je výhoda, moc s tím nesouhlasí. Aspoň ne teď, protože neví, co má se všemi těmi pocity dělat a hlavně je jich na ní najednou tak moc, že má pocit, že to nevydrží.) Jo opravdu jen někdy. (Zarazí se trochu, když řekne, že nesplnil a že to byl úkol jen ze začátku, ale teď už ne. Tohle opravdu nechápala. Říkal, že to dělá kvůli Lydii a až najdou její rodinu, tak oba budou mít konečně pokoj. Sice se zjistilo, že její matka i sestra jsou mrtvé, ale otce jí našli, teda asi, takže vlastně zjistili, kdo je a že má rodinu. Myslela si tudíž, že prostě odjede a dál se starat nebude. Ani teď, když byla člověk moc lidské vlastnosti nechápala, když už na svou lidskou stránku skoro zapomněla a sama nevěděla, jak se jako člověk pořádně chovat. Trochu zpomalí, chtěla se zastavit úplně, otočit se na něj a něco mu říct, ale když pak řekne, že počká dokud jí jeho otec neodveze domů, překvapí jí to ještě víc. Pousměje se na něj, když jí předběhne a otevře dveře) Díky, aspoň nebudu muset čekat sama. (Vejde dovnitř a zamíří rovnou zpátky do kanceláře šerifa, kde byli předtím. Mezitím, co stáli venku, se to uvnitř zaplnilo více zaměstnanci, kteří teď na ní koukají trochu divně, protože se ani neohlásila, ale jelikož s ní jde Stiles, neptají se za kým jde. Vejde zpátky do kanceláře a posadí se zpět na tu židli. Zadívá se před sebe neutrálním pohledem bez známky nějaké emoce. Už konečně necítí nenávist vůči Stilesovi, teď už cítí jen vinu, kterou na sobě nedává znát. Zajímalo by jí zda jí odvezou rovnou za jejím otcem nebo tady bude muset ještě nějakou dobu zůstat a odpovídat na nějaké otázky. Neví, jak to celé probíhá, když naleznou člověka, který byl celých osm let nezvěstný.)

*Dúfa, že to jeho otec vyrieši rýchlo a nebudú musieť čakať dlho. Kráča pár centimetrov vedľa Malie a obchádza ľudí, ktorí medzičasom zaplnili budovu. Viac-menej sa na nich len pozerajú, akoby sa očami pýtali, čo tu robia, prečo sú tu, ale nakoľko väčšina z nich vie, že Stiles je šerifov syn, tak im jeho prítomnosť nie je zvláštna. A v každom prípade väčšina už počula správu o tom, že dvaja týnedžeri našli v lese dievča, ktoré si skoro nič nepamätá. Pravdou bolo, že si už spomenula, ale lepšie bolo, ak zostanú v tom, že stratila pamäť, vlastne to bolo priam jediné riešenie. Vojde späť do kancelárie hneď za Maliou. Je to vlastne pár sekúnd po tom, čo si jeho otec všimol, že jeho kancelária je prázdna a chcel ísť volať svojmu synovi, kam zmizli.* Len som jej bol ukázať, kde sú tu toalety. *Pokrčí plecami nad pohľadom svojho otca, ktorý sa obával, že zase utiekla. Šerif nakoniec kývne hlavou a pozrie sa na dievča, ktoré teraz sedí znovu pri stene na stoličke. Je v tom, že si nič nepamätá a vzhľadom na to, čo sa teraz dozvedela, jej nechce pokladať zbytočné otázky. Mal by zavolať psychologičku alebo ju odviezť za otcom? Pomaly prestúpil k nej a mierne podvihol kútikmi úst.* Dovolal som sa tvojmu otcovi...*Začne neurčito.*...Chce ťa vidieť. *Povie, pričom ďalej hľadí priamo na ňu. Stilesovi sa automaticky na tvári blysne krátky poloúsmev nad tým, že sa mu podarilo tak rýchlo dovolať a chcel ju hneď aj vidieť. Bol si celkom istý, že mal pravdu a bude rád, že jeho dcéra žije. Takže sa to pre Maliu mohlo stále skončiť ešte dobre. Akonáhle by sa to s ňou vyriešilo, tak by proste jeho otec všetko spísal a znovu zapečatil, ako uzavreté. Pre všetkých to bol to útok zvieraťa a jej sa nejakým spôsobom najskôr podarilo utiecť, nič viac sa už nedozvedia, nie kým sa jej nevráti pamäť. Takto to bude zapečatené niekde medzi ďalšou hromadou nevysvetlených incidentov.* Takže, ak sa na to cítiš a nepotrebuješ sa s niekým porozprávať o tom všetkom, čo sa stalo, tak ťa môžem odviesť hneď za ním. *Prejde ju pohľadom a všimne si, že je vlastne bosá, tak jej onedlho prinesie jedna žena, ktorá tu tiež pracuje v uniforme botasky, ktoré nosí pre každý prípad na prezutie, ak by to potrebovala. Mohli by sa pozrieť aj v stratách a nálezoch, ale väčšina z vecí, pre ktoré si nikto nepríde sa dávajú na charitu, sú to zväčša aj tak tričká, bundy, dáždniky či rôzne tašky.*

(Zvedne pohled, když na ní začne mluvit šerif. Když řekne, že se dovolal jejímu otci, hned se pousměje, ale během chvíli jí úsměv zase opadne. Neví, co mu řekne. Ani neví jestli může tušit, co se jí stalo a pokud ano, mohl by i tušit, že to ona způsobila smrt její matky a sestry, ale když jí chce vidět, tak to buď netuší nebo jí to prostě nedává za vinu. Ale i tak neví, co by mu pak měla říct a nebo jak by se snad před ním měla chovat. Během těch osm let ho sice viděla, ale on jí viděl jen jednou a vnímal jí jen jako kojota. Nakonec kývne, ale nad něčím se ještě zamyslí. Sklopí pohled a podívá se na tu panenku, pak se zas podívá na šerifa) Mohla bych nejdříve vidět hrob mé matky a sestry? (Povytáhne obočí. Chtěla jít nejdříve na hřbitov než se znovu setká se svým otcem. Možná se pak bude cítit zase trochu jinak, když uvidí jejich hrob. Zavrtí lehce hlavou.) Ne, nepotřebuji si s nikým promluvit. Váš syn mi v tomhle směru posloužil víc než dost. (Krátce se podívá na Stilese a pak opět na šerifa. Když jí poté nějaká žena přinese botasky, poděkuje jí a hned si je obuje. K teplu jí to příliš nepomohlo, ale aspoň už jí nohy nemrznou tolik. Zamyslí se opět nad svým otcem. Přemýšlí jaké to bude s ním po tolika letech opět mluvit a hledět mu do očí. Zajímalo by jí také jestli si našel nějakou novou přítelkyni nebo pořád teskní po své ženě. Ale tohle všechno se nedozví pokud se s ním nesetká a nepromluví si.)

*Šerifa to veľmi nezaskočilo, ale Stiles si skôr myslel, že sa bude chcieť skôr odosobniť , než si to pripomínať ešte viac. Možno je to na druhú stranu však to, čo práve teraz potrebuje, to vie len ona. Šerif pomaly skenuje jej výraz, akoby sa jej snažil presvietiť rovno do duše, než pomaly kývne hlavou. Nájsť, kde boli pochované by nemal byť žiadny problém. V spisoch to nie je, pretože sa to spisov ani netýka, ale väčšinou majú záznam o tom, kde sa telá dostali po exhumácií a ak nie, tak stačí jeden telefonát na miestny cintorín. Avšak to by bolo potrebné len v tom prípade, ak by si ten prípad nepamätal. Už si však nemyslel, žeby stratené dievča mohlo naozaj žiť, skôr sa predpokladalo, že jej telo zaniesli niekam ďalej, roztrhali a zožrali. Inak to v tej dobe ani nemohlo byť, ale že sa tu po ôsmych rokoch objaví živá a skoro na nič si nepamätá...Je preňho vážne záhadou.* Myslím, že to pôjde. *Dodá ešte šerif, pričom obráti svoj pohľad na Stilesa, ktorý stojí pri otcovom stole. Bol rád, že ju sem jeho syn priviezol a snažil sa jej pomôcť.* Fajn...*Mierne ohrnie spodnou perou.* Ak by si ešte niečo, čokoľvek potrebovala, stačí len povedať. *Uistí ju a ide vyriešiť jeden telefonát, či sú telá stále pochované tam, kde pred rokmi a nevyskytli sa žiadne nečakané udalosti. Po tom, čo dovolá, má už len krátky rozhovor s jednou svojou podriadenou na chodbe o prípade a o Malií. Teraz keď sa našla, tak najskôr ako maloletá pôjde ku svojmu otcovi, čo je celkom normálny postup, tiež by sa s ním chcel dohodnúť na návštevách u psychológa, ak to bude potrebovať a samozrejme pravidelné chodenie k doktorovi, ak by sa jej začala vracať pamäť. Na to sa vráti späť do kancelárie a prejde svojho syna aj Maliu pohľadom.* Pôjdeme na cintorín a potom ťa odveziem za otcom. *Povie jej, pretože má proste rád veci jasné a chce ju uistiť, že tam naozaj idú, následne sa pozrie na Stilesa.* A ty by si mal ísť domov, dosť, že dnes nie si v škole. *Stiles len pokrčí plecami a pokrúti hlavou.* Aj tak sa tam len nudím a idem tiež, nebudem prekážať, neboj sa, budem len sedieť v aute. *Pretočí očami. Proste chce vidieť, že to dopadne dobre, že jej otec bude v pochode, padnú si do objatia a on môže ísť rád a spokojne konečne spať. Pretože ak by mal myslieť nad tým, ako jej otec zareagoval keď ju videl, tak by najskôr nezaspal vôbec.* Fajn, ale len v aute. *Zdôrazní slová, ktoré povedal aj jeho syn, ktorý sa odrazí od stola a vykročí k dverám.*

(Když jí nějakou chvíli jen šerif pozoruje, docela jí to znervózňuje. Neví jestli by měla dávat najevo nějaké emoce nebo snad radši neměla. Neví, co se mu honí hlavou a tudíž neví, jak by se měla chovat, aby jí neposlali zas do nějaké nemocnice nebo hůř blázince, protože podle nich si stále nic nepamatuje a navíc její způsob chování je taky docela zvláštní, i když o tom se šerif ještě nemohl přesvědčit, jelikož před ním skoro nemluvila o ničem. Když nakonec kývne hlavou, uleví se jí. Je ráda, že jí vyhověl a nejdříve jí zaveze na hřbitov) Nic nepotřebuji, jsem v pohodě. (Mírně se pousměje a zadívá se na něj, jak odchází telefonovat někam jinam. Přijde jí, že telefonuje hrozně dlouho a ona už chce konečně pryč z téhle kanceláře. Je nervózní z toho všeho, ale chce to mít vše rychle za sebou, protože to čekání je ještě horší. Když se konečně vrátí, zvedne se ze židle až příliš rychle. Konečně Pomyslí si a kývne na něj.) Dobře, děkuji. (Čeká až se konečně Stiles a jeho otec dohodnou, zda pojede i on nebo ne. Pomalu se pak rozejde ke dveřím, když tak udělá i Stiles a jde hned za ním. Najednou jí z toho začne bušit silně srdce. Čím blíže jsou k tomu, aby se konečně setkala s otcem, tím je čím dál tím víc nervóznější a nesvá. Přesto, že má studené ruce, se jí začnou potit dlaně a prsty. Otře si je do kalhot a oběma rukama chytne panenku. Zhluboka se nadechne a snaží se radši na nic nemyslet, aby na ní nikdo nepoznal, jak jí je.)